Smysluplný život

rozhovor, část 1

Můžeš nám něco říct o sobě?

Jmenuji se Petra a pracuji jako praktická lékařka. Atestovala jsem před 6 lety a 5 let mám svoji soukromou ambulanci.

Čím jsi chtěla být jako dítě? Jaký byl tvůj sen?

Já si to moc nepamatuji, ale asi jsem chtěla být učitelkou. Jako malá jsem určitě nechtěla být doktorkou.

A kdy se to zlomilo?

No, to se nezměnilo. Když mi bylo 18 a vybírala jsem si vysokou školu, tak jsem strašně chtěla jít na hygienu. Takový hygienik, který chodí, kontroluje provozy, kontroluje potravinářské firmy a pracuje se vzorky v laboratoři. A můj táta tehdy řekl, že to je úzce zaměřené a pokud chci dělat takový obor, ať jdu rovnou na medicínu. Když vystuduju medicínu, může dělat hygienika klidně hned, ale opačně že to nepůjde, vystudovat hygienu a pak dělat doktora. Jako poslušná dcera jsem ho poslechla a šla jsem na medicínu. Vzali mě a pak přišla revoluce a potom se ta hygienická škola zrušila. Dnes to jsou všechno jen lékařské fakulty a já jsem u medicíny zůstala.

Ostatní lidi máš „AŽ na prvním místě“. Je nějaká situace, kdy bys druhým nepomohla?

Nevím, co znamená „až na prvním místě“. Myslím si, že to je přirozené, když se doktor stará o druhé lidi.

OK, je něco, s čím bys druhým nepomohla?

Určitě bych jim nepomohla s eutanazií. To znamená, že kdyby mě někdo prosil, že chce ukončit život, tak bych mu v tom nepomohla, jak se o tom mluví – podat nějaké injekce a umožnit tomu člověku umřít. Protože si myslím, že jsme si život nedali a ani si ho nemůžeme vzít. To je jako kdybych odmítla drahý dar, který jsem dostala, a to se nedělá. Na druhou stranu současná medicína umí tlumit bolesti a různé příznaky tak účinně, že si myslím, že nemusí být žádný člověk v bolestech, protože ve své podstatě ti lidé, kteří chtějí nebo žádají o eutanazii jsou spíše osamělí, než že by měli bolesti a mají pocit, že jsou ostatním lidem přítěží.

Jsi věřící?

Jsem věřící už 6 let.

Jak se to stalo?

Po medicíně jsem byla takový klasický doktor, byla jsem strašně pyšná, kolik toho umím a kolik toho znám. Prostě ta nejlepší a nejchytřejší ze všech. Potom jsem přišla skrze angličtinu do kontaktu s křesťany a přitahovalo mě na nich to, že měli přece jen jiné vztahy mezi sebou. Jakoby bez přetvářky. A když ostatní potřebovali pomoct, tak se nestarali o sebe a měli ty druhé na prvním místě. V tom jsem se tehdy lišila. Když jsem přemýšlela jaký je rozdíl mezi mnou a jimi, tak jsem přišla na to, že i já mám svá selhání, hříchy, že dělám špatné věci. Nejsou to sice žádné katastrofy, nekradu, nevraždím, ale občas zalžu a něco se mi nechce udělat. V uvozovkách malé věci, ale ve své podstatě to jsou špatné věci. Začala jsem vnímat potřebu odpuštění a když jsem se bavila s křesťany, mluvili jsme o Bibli, o Bohu, a já jsem pochopila, že to, co se v Bibli píše, je pravda. Že k Bohu se nemůžu dostat nijak jinak než skrze to, že mi někdo odpustí a odpustit mi může jedině Ježíš. Tak jsem jednou večer řekla: „Pane Ježíši, jestli jsi, tak já tě chci poznat a chci abys mi odpustil moje hříchy.“ Ráno jsem probudila věděla jsem, že to všechno je pravda, že mám odpuštěno, že celá Bible je pravda. Díky tomu, že přijímám Boží lásku, tak ji můžu předávat druhým lidem a právě proto můžou být na prvním místě a nemusím to být já.

Může Bůh dneska nějak pomoct nemocným?

Bůh může pomoct všem i v dnešní době. Jednou z věcí, kterou dělal Ježíš, když byl na zemi před 2000 lety, bylo uzdravování nemocných. Vracel slepým zrak, chromé uzdravoval a myslím si, že to dělá i v dnešní době. Je důležité, aby dnešní člověk měl s Bohem vztah, uzdravení jen tak samo o sobě na člověka nespadne. Ale na druhou stranu jsou i křesťané, kteří jsou nemocní.