Smysluplný život

„Viděl nějaké světlo, ale než se otočil, auto ho nabralo do kolen a přestože se řidič pokusil naplno zabrzdit, chodec, jehož tělo se jako stéblo zlomilo na přední sklo, ani neměl šanci uhnout nebo zareagovat a po nárazu odletěl pár metrů od auta. Šokovaný řidič neměl jiné myšlenky než na útěk. A tak se stalo.

Nikdo to neviděl, nikdo tam nebyl. Až za pár minut po něm. Cyklista na horách, to se vidí často, škoda, že nebyl svědkem a nemohl zavolat záchranku dříve. Ihned po seskočení z kola zjistil, jak na tom je zraněný z autonehody a zavolal pomoc, kterou zraněný potřeboval.

V sanitce ležel, nehnutě, naplno vnímající bolesti, dostal už dost morfia, dávku pro dva slony, přesto se probudil. Zdravotník mu jemně naznačil, jak na tom je doopravdy, opravdu, ale opravdu špatně. Zraněný toho moc přes svou bolest nevnímal. Chtěl umřít. Požádal o smrt, ale dostal ji až v nemocnici – doktor Smrt jej navštívil a ukončil jeho trápení vhodně umístěnou injekční stříkačkou.“Který z dotyčných účastníků nehody se zachoval jako člověk? Řidič ujel a staral se pouze o sebe. Cyklista zavolal záchranku a projevil se jako lidská bytost. Zdravotník už neuměl pomoci, ale dělal, co měl, aby to nevypadalo blbě před ostatními. Doktor Smrt se zachoval jako lidská bytost a ukončil „trápení“ člověku. Přemýšlel jsi někdy, co tě opravňuje starat se o druhé nebo na ně kašlat?

Co vede člověka k tomu, aby vůbec druhému člověku pomohl?

Pokud neexistuje věčnost (obecně řekněme něco po smrti), důvodem by mohlo být zajištění co nejdelšího života tady na zemi. Za to by to jedině stálo – užít si tady v dynamickém světě co nejvíce věcí za co nejdelší dobu a co bude potom, to mě nezajímá. Toto ale neodpoví na otázku, proč se vůbec starat. Je hezké, že nějaká část mozku nám zajišťuje zájem o druhé nebo že to máme geneticky dáno. Toto myšlení z nás ale dělá sobce a vůbec nám to nedává reálný hmatatelný důvod proč se vůbec o druhé zajímat. A o hmatatelné důvody přece stojíme, ne?

„Vždyť bez Boha ani neexistuje důvod

proč se na člověka dívat jako na člověka“

Pokud ale neexistuje Bůh, co dělá člověka něčím více než jenom kusem masa na pevných kostech s nějakou pochybnou náhodnou tekutinou, která roznáší další náhodný prvek ze soustavy prvků po celém těle a udržuje jej při životě náhodnými procesy? Jsem-li nevěřící v Boha, nemám hmatatelný důvod brát člověka jako něco hodnotnějšího než je třeba květina, která taky používá „náhodný“ prvek ze soustavy prvků, aby mohla přežít nebo automobil, který využívá směs prvků, aby se vůbec udržel při „životě“. A už vůbec nemám hmatatelný důvod starat se o člověka v nouzi, dokonce nemám ani důvod pomáhat sám sobě – je to naprosto zbytečné.

Koupím-li si v obchodě věc se zárukou půl roku, bude to mít s velkou pravděpodobností nižší cenu a horší kvalitu, než výrobek s doživotní zárukou, který bude dražší a pravděpodobně kvalitnější (vezměme v úvahu logiku té věci, nikoliv reálnost na tomto světě s obchodními soutěžemi). Jakou cenu by měl mít pro mě člověk, který vydrží pouhých pár desítek let. Automobil si v lepším případě budeš vyměňovat co pět let.

Vždyť bez Boha ani neexistuje důvod proč se na člověka dívat jako na člověka. Jsi nucen se na něj dívat jako na kus zboží s nějakou omezenou záruční dobou – maximálně 120 let. Neexistuje důvod, proč se o takové pomíjivé zboží vůbec starat. Levnější by bylo jej nekrmit, nečesat, neoperovat, neléčit, nemilovat.

Stojí ti to za to, zajímat se o druhé? Proč se vůbec staráš o člověka vedle tebe, jemuž čas vyprší třeba už zítra?

jblackie