Smysluplný život

Už od dětství jsem věřila, že existuje Bůh. I když se všude hlásalo, že není, pro mne to byla samozřejmost, a jako malá jsem se k němu zkoušela i modlit. Ale až když jsem začala trošičku dospívat, začala jsem vážně hledat, jestli ten Bůh opravdu je, jaký je, a jestli se k němu mohu nějak dostat, jestli mohu nějak uniknout z tohohle kolotoče. Jaký je vůbec smysl toho všeho, proč tady jsem? Moc se mi tu nelíbilo.

Když mi totiž bylo nějakých patnáct, šestnáct let, bylo to takové smutné období, měla jsem hodně těžké deprese a uvažovala jsem o tom, jestli vůbec má smysl dál žít, jestli je to k něčemu. Jestli budu někomu chybět, kdybych tady nebyla. Jestli není lepší nějak z toho utéct.

Začala jsem se zajímat o různé pohledy na život, na Boha, na svět, na ten smysl, i o různé filozofie, a snažila jsem se žít jinak než ostatní lidé, protože mi přišlo, že všichni jsou takové voskové figuríny a dělají jenom to, co se jim řekne. Prostě jsem se snažila být jiná, ale nějak mě to neuspokojovalo. Neuspokojovaly mě ani všechny ty filozofie, které jsem zkoušela, i když to vždycky na nějakou dobu bylo takové přechodné řešení. Vždycky se mi naskytla nějaká odpověď na moje otázky, ale pořád jsem tušila, že to ještě není ono, že pořád může být v životě ještě víc.

Přicházela zklamání – zklamání z druhých lidí, ale i ze sebe samé, a to bylo asi největší zklamání, jaké jsem zažila, protože jsem si začala uvědomovat, že jsem velice sobecká, že mi nezáleží na druhých lidech. Tak nějak jsem tušila, že je nějaký ideál, kterému bych se chtěla přiblížit, a ten ideál je mi velice vzdálený. A tak to bylo pořád takové snažení se o něco, touha nějak uniknout, touha najít něco jiného, co jsem vlastně nenacházela.

„Vysmála jsem se mu …“

To všechno se změnilo nebo začalo nabírat jiný směr, když jsem na gymnáziu potkala jednoho spolužáka. Tenhle spolužák mi jednou řekl, že jeho sestra je věřící, a že on nikdy věřící nebude. Já jsem tehdy moc nevěděla, co tím myslí, protože jsem věděla, že on přece stejně jako já věří, že Bůh existuje, i když o něm asi tolik nepřemýšlí. Vysmála jsem se mu, a když mi potom velmi krátce na to řekl, že se stal křesťanem, tak jsem tomu nebyla schopna uvěřit. Podrobně mi to vyprávěl a potom jsme spolu hodně diskutovali. Já jsem se ho snažila přesvědčit, že jsou i lepší víry, než je křesťanství, a že přece Bůh je jakoby na vrcholu hory a vedou k němu různé cesty. Křesťanství mi přišlo zrovna ze všech náboženství nejhloupější – takové příliš jednoduché, než aby to bylo pro mne.

Když se ale tenhle můj velmi dobrý kamarád stal křesťanem, velice mě to ovlivnilo, a jak se se mnou snažil diskutovat, řekl mi jednou větu, o které jsem potom musela přemýšlet a která mi nedala spát. Když jsem mu totiž namítala, že přece všechna náboženství jsou nějakým způsobem správná a že jsou to všechno cesty k jednomu Bohu, řekl mi, že ale žádný jiný bůh nepřišel kvůli mně umřít, nepřišel za mne položit život. Už ani nevím, co jsem mu na to řekla, ale musela jsem o tom přemýšlet. Ten můj kamarád už dneska není na tomhle světě, ale jeho slova mi přinesla život, protože jsem začínala tušit, že tudy vede ten směr.

Pak jsem se s ním šla podívat mezi křesťany a postupně se ve mně začala rodit víra úplně jiného charakteru než to, co bylo doposud. Můj život se převrátil úplně naruby, protože jsem se setkala s živým Bohem. Už jsem nejen tak nějak věřila, že je Bůh, ale poznala jsem ho jako někoho, kdo mě má rád, kdo stojí i o ten můj zpackaný život, a kdo mě může změnit, kdo mi nabízí něco jiného. Začala jsem se měnit vevnitř a z té neradostné, smutné bytosti, kterou jsem tehdy byla, se stal někdo úplně jiný. Lidé, kteří mě znají dneska a neznali mě tehdy, nevěří, že jsem někdy mohla být takový smutný tvor. Celý můj pohled na život, všechno to, co ve mně je, se změnilo, a dneska můžu vědět, co to radost, a to právě díky Bohu a vztahu s ním.

„A to je, myslím, ten radikální rozdíl,

protože Ježíš přišel do mého života jako někdo,

kdo mě vzal za ruku a začal mě učit znova žít“

Když jsem se nějak snažila najít smysl toho všeho, opravdu jsem zkoumala všechna možná náboženství, hlavně jsem se obracela na východ, dělala jsem hodně aktivně jógu. Chtěla jsem získat nějakou radost do života, a ta radost se pořád nějak vytrácela. Vždycky to bylo na chvilku, a pak zase přišla ještě větší deprese, ještě větší hrůza, ještě větší propad. Byl to prostě kolotoč a nedalo se z toho vylézt. Pak, když jsem poznala Ježíše, jsem se nemusela o nic snažit. Nemusela jsem si pořád něco namlouvat, nemusela jsem pořád sama sebe přesvědčovat, že je mi dobře, že jsem klidná, že se cítím příjemně, ale začala se ve mně dít změna.

A to je, myslím, ten radikální rozdíl, protože Ježíš přišel do mého života jako někdo, kdo mě vzal za ruku a začal mě učit znova žít. Začal mi do života přinášet věci, které jsem do té doby jen hledala, jenom jsem tušila, že by možná někde mohly být. Bylo to vlastně, jako kdyby se o mne staral laskavý rodič, někdo, s kým jsem mohla mluvit, kdo mi dodával naději, když jsem se něčeho bála, a kdo mě do dneška drží, když to potřebuji. Nemusím se držet zuby nehty, nemusím se snažit být lepší, než jsem, nebo si namlouvat, že jsem lepší, než jsem, protože já moc dobře vím, jaká jsem. Vím ale, že mi odpustil, že mě má rád a že to se mnou myslí dobře.